LAUSR

Fatální nepochopení skutečného, jakýmikoli siláckými výroky politiků neodstranitelného problému Evropské unie a eura přetrvává. Tento problém je důsledkem toho, co bylo těmto institucím už při jejich zrodu dáno do vínku, co je jejich vrozenou vadou, jejich definiční charakteristikou. Vše pokračuje bez sebemenší změny i přes dostatečně zřetelně viditelné signály z reálného světa jakými jsou: (i) dlouhotrvající evropská ekonomická stagnace (řada zemí EU se dodnes nedostala na úroveň předkrizového roku 2007); (ii) evidentní zaostávání Evropy oproti rychle rostoucímu „zbytku světa“, zejména Asii; (iii) dluhová krize nemalého počtu členských států eurozóny, zejména v jejím jižním křídle; (iv) trvale vysoká míra nezaměstnanosti; (v) chaos kolem migrace; (vi) neschopnost vypořádat se s rozhodnutím jedné členské země opustit EU; (vii) z ekonomického pohledu neobhajitelná energetická politika atd. Tyto signály ukazují, že jak Evropská unie, tak jeden z jejich nejvýznamnějších výhonků – euro – přinášejí efekty úplně jiné, než jaké by podle záměrů svých tvůrců, propagátorů a apologetů přinášet měly. Mezera mezi propagandou ovlivněnými očekáváními a realitou není neznámým fenoménem. Při studiu ekonomiky komunistické éry jsme mnozí pochopili, že jednou věcí byl hypotetický, normativní ideál centrálně plánované ekonomiky a úplně jinou věcí byla realita ekonomiky sovětského typu. Ta se chovala jinak, než jak to předpokládal a požadoval onen normativní model. Současná evropská realita naznačuje, že se obdobně velká mezera vytvořila i mezi realitou EU (a eurozóny) a jejím normativním modelem (často hovořím o tzv. expectations-reality gap). Bez ohledu na to, bylo-li to tak původně zamýšleno a veřejně deklarováno, nebo zda se to tak vyvinulo postupně až v průběhu integračního procesu, Evropská unie (i její obě předcházející institucionální formy – EHS a ES) ve skutečnosti byla a je: 1. pokusem zbavit se v Evropě tradiční, historií prověřené, základní konstitutivní entity jak vnitrostátního, tak mezinárodního uspořádání westfálského typu, kterou je národní, či na bázi dominantního národa vytvořený stát. Právě díky (zejména) tomuto uspořádání nastal historicky unikátní rozmach Evropy a její vyčlenění se – politicky, ekonomicky, ale i kulturně a civilizačně – od zbytku světa. Právě teď se této obrovské výhody bohužel zbavujeme. Komplementární k tomu je úsilí nahradit stát uměle vytvořenou celokontinentální entitou, která má být alternativním – a podle dogmat ideologie multikulturalismu – kvalitativně lepším zdrojem identity obyvatel evropského kontinentu. Paralelním cílem